Z dálky

Cestou do práce jsem chtěla poslouchat Ingebjorg Bratland.

Místo toho jsem poslouchala Radiožurnál, protože přece je důležité být hned po ránu v obraze.

V autobuse bych se raději dívala z okna, ale koukat jen tak zbůhdarma?

Tak jsem četla knihu.

Odpoledne jsem chtěla napsat tenhle post, jenže je třeba uvařit na zítra.

Udělat úkoly. 

Vyprat.

Uklidit hotspoty.

Naleštit dřez.

A taky...

ŽÍT RADOSTNĚ.

Každé ráno se s tím probouzím.

Ale pak mám černé svědomí sama před sebou.

Nebylo by třeba udělat něco důležitějšího?

Znakem dnešní doby je sdílet.

Vidět okamžik, obraz.

Fotit. Poslat o tom zprávu. Sdílet na sociálních sítích.

Aby to prožil někdo jiný. Někdy jindy.

Nestačilo by to prostě prožít právě teď?

Jak je možné, že se zábava mění v povinnost?

Sice bych raději šla na zmrzlinu, ale přece jsem si naplánovala vyrobit nový věnec na dveře...

Boje, které svádím sama se sebou.

Navzdory tomu, že jsem šťastná.

Tam, kde bych chtěla být.

S lidmi, které mám ráda.

Jenom...

Bez výčitek chci koukat z okna.

Pozorovat stádo pasoucích se krav. Traktor orající pole.

Zavřít oči a nadechnout se.

Nebo jen tak poslouchat to ticho, ve kterém je slyšet, že na Měsíci nikdo není...

Čím jsem starší

tím raději ho mám.

Podzim.

Barvy. Listy. Svetry. 

Dýně. Jablka. Šípky.

Slunce. Mlhy. Deště.

Dneska v tělocviku v parku.

V plicích čerstvý vzduch.

Radost ze slunce.

Boty promočené po dešti...

A jen tak mimochodem houby!

Na kulajdu stačily, kozáci a klouzci.

Bylo to jako dárek!

Včera letěl vzduchem první bílý vlas.

Zazvonil,

když zvolna k zemi padal - 

a slova,

hrubá, nepokorná slova

v hrdle uvázla mi jako rybí kost.

Mé léto,

ty už také šedivíš?

Je tomu tak

a podzim přijde zítra.

Zas celé stromy budou odlétat,

zas ptát se budem,

kam a komu vstříc.

A ticho, chudé jako polní myš,

tu a tam za zády nám pískne.

Mé léto,

ty už také šedivíš?

(Skácel: Babí léto)

♥♥♥

Kdo by řekl

že ve svém věku ještě budu bydlet na koleji.

Pár týdnů, co se občas zdály nekonečné.

Osamotě. V matce měst.

Ale zvládla jsem to.

Jak já se těším!

Doma, doma, doma!!!

Navzdory

některým názorům považuju své povolání

za vcelku náročné.

Proto se často nemůžu dočkat,

až v pátek zabouchnu za dětičkama dveře

a

na domov se těším jako na oázu klidu.

Proto jsem minulý pátek ani nechtěla uvěřit vlastní očím,

když jsem otevřela a uviděla tohle!

Nemám ráda překvapení.

Ale můj milý mě chtěl překvapit,

a dostal skvělý nápad - vymalujeme!

Hystericky ječet jsem přestala až k večeru.

Vím, že to myslel dobře,

ale příště mi bude stačit, když mě překvapí třeba čokoládou.

♥♥♥

V podstatě

by se dalo říct,

že pracuju v tzv. vyloučené lokalitě.

Sotva 30km od města, ve kterém žiju,

přesto jaksi jiný svět.

A jiní lidé.

Je fakt, že v prvních týdnech jsem měla dost nepříjemný pocit,

hlavně procházela-li jsem kolem ubytovny.

Po setmění bych se tam sama nevydala ani teď,

po dvou letech!

Ale všude je chleba o dvou kůrkách.

Když vysvitne slunce,

najdou se i tady pěkná místa...

Všude jsou lidé dobří i ti méně dobří, řekla bych.

Našla jsem si tady řadu blízkých, milých lidí, ale osobně znám i tu druhou stranu.

A často se mi nechce věřit, co všechno je ještě možné...

Slunce prosím!

Pozdrav ještě z minulého týdne,

kdy jsme se vyhřívali ve slunci

a

vítr voněl po mirabelkách.

♥

Jsem trpělivá, slunečné dny přijdou!

***

V hlavě stále P. H.

Mám to tak  s básněmi odjakživa, že je považuji především za neklid, který má člověka vytrhnout z jeho ustálenosti, který má zpozornět jeho citový a myšlenkový život. Básně člověku nepotvrzují to, co ví, co si představuje, co prožil a hodnotově roztřídil, naopak mu všechno trochu rozhážou, nakloní, rozechvějí a v posledku tak v něm vyvolají - touhu. V ní je celá naše neúplnost, paradoxnost a neskončenost. Báseň totiž, myslím, ze své povahy není definice, ale volání.

Jedna věta

Bůhví, odkud se v některých z nás bere ta vnitřní naléhavá potřeba poezie.

Ta touha, aby mě zasahovala,

udivovala,

vyjadřovala názor, který sdílím.

♥♥♥

Pozorní čtenáři už si asi všimli,

že vedle TJF 

miluju hlavně Petra Hrušku.

Jen stěží bych hledala rozdílnější autory!

A přece...

♥♥♥

Jedna věta Petra Hrušky.

Tak vidět svět!

Sdělovat tak intimní a sevřený pohled.

Úspornost zanechávající tak hluboké stopy...

Věřím mu tu hořkou naléhavost.

V každé jedné větě.

19. 1. Bože dej, ať dokážu nářek vždy proměnit alespoň v prosbu.

***

16. 2. Psát báseň, tedy minout se přesně.

***

19. 2. V noci v horách je teď takové ticho, že je slyšet, jak na Měsíci nikdo není.

***

22. 3. Jaro - hůl opřená o strom.

***

28. 5. Neuměl jsem vyčerpáním ani otevřít oči, ale dokázal jsem sevřít prsty, když v nich byly ty tvoje.

***

24. 6. Těžko se divit, že poezie téměř nikoho nezajímá, když život dělíme pouze na práci a odpočinek - při práci je nepoužitelná a při odpočinku namáhá.

;-)