Z dálky

Cestou do práce jsem chtěla poslouchat Ingebjorg Bratland.

Místo toho jsem poslouchala Radiožurnál, protože přece je důležité být hned po ránu v obraze.

V autobuse bych se raději dívala z okna, ale koukat jen tak zbůhdarma?

Tak jsem četla knihu.

Odpoledne jsem chtěla napsat tenhle post, jenže je třeba uvařit na zítra.

Udělat úkoly. 

Vyprat.

Uklidit hotspoty.

Naleštit dřez.

A taky...

ŽÍT RADOSTNĚ.

Každé ráno se s tím probouzím.

Ale pak mám černé svědomí sama před sebou.

Nebylo by třeba udělat něco důležitějšího?

Znakem dnešní doby je sdílet.

Vidět okamžik, obraz.

Fotit. Poslat o tom zprávu. Sdílet na sociálních sítích.

Aby to prožil někdo jiný. Někdy jindy.

Nestačilo by to prostě prožít právě teď?

Jak je možné, že se zábava mění v povinnost?

Sice bych raději šla na zmrzlinu, ale přece jsem si naplánovala vyrobit nový věnec na dveře...

Boje, které svádím sama se sebou.

Navzdory tomu, že jsem šťastná.

Tam, kde bych chtěla být.

S lidmi, které mám ráda.

Jenom...

Bez výčitek chci koukat z okna.

Pozorovat stádo pasoucích se krav. Traktor orající pole.

Zavřít oči a nadechnout se.

Nebo jen tak poslouchat to ticho, ve kterém je slyšet, že na Měsíci nikdo není...