Za každým

koncem stojí nový začátek.

Proto bych radši,

aby toto nebylo loučení, ale spíš poděkování...

Milý 2019, byla to jízda!

Tolik jsem toho dostala, tolik plakala a bála se a ještě tisíckrát víc jsem se smála a pochopila,

že štěstí je složené z těch malých, všedních, bezejmenných momentů.

A to nejlepší se nikdy nedostalo na sociální sítě...

Možná to tak máme všichni - neseme si to hluboko v sobě a někdy i na povrchu,

a to hlavně v momentě, kdy si dovolíme zářit, sobě nebo druhým, na tom nezáleží.

Tolik jsem se naučila o blízkosti, na které záleží nejvíc na světě 

a unést ji je snad stejně těžké.
Že spolu je to největší slovo ze všech.

O tom, že pokaždé, když řekneme něčemu ano, nevyhnutelně tím říkáme ne něčemu jinému.

O tom, že na příbězích záleží.

Myslím často na příběh marnotratného syna. Ale mým skutečným příběhem je ten starší syn. Jsme pozváni k hostině, ale z nějakých zvláštních důvodů, možná z nedostatku pokory, se snažíme nevstoupit... A to jsou věci, které bolí.

Ale když člověk roste, bolí to. 

Kdo vám řekne, že nebolí, ten lže.

Jsem vděčná za všechno, co jsem mohla poznat.

Co jsem se mohla naučit.

Kde jsem mohla být.

Za to, kdo byl se mnou.

Děkuju.