Čím jsem starší

tím raději ho mám.

Podzim.

Barvy. Listy. Svetry. 

Dýně. Jablka. Šípky.

Slunce. Mlhy. Deště.

Dneska v tělocviku v parku.

V plicích čerstvý vzduch.

Radost ze slunce.

Boty promočené po dešti...

A jen tak mimochodem houby!

Na kulajdu stačily, kozáci a klouzci.

Bylo to jako dárek!

Včera letěl vzduchem první bílý vlas.

Zazvonil,

když zvolna k zemi padal - 

a slova,

hrubá, nepokorná slova

v hrdle uvázla mi jako rybí kost.

Mé léto,

ty už také šedivíš?

Je tomu tak

a podzim přijde zítra.

Zas celé stromy budou odlétat,

zas ptát se budem,

kam a komu vstříc.

A ticho, chudé jako polní myš,

tu a tam za zády nám pískne.

Mé léto,

ty už také šedivíš?

(Skácel: Babí léto)

♥♥♥

Kdo by řekl

že ve svém věku ještě budu bydlet na koleji.

Pár týdnů, co se občas zdály nekonečné.

Osamotě. V matce měst.

Ale zvládla jsem to.

Jak já se těším!

Doma, doma, doma!!!

Navzdory

některým názorům považuju své povolání

za vcelku náročné.

Proto se často nemůžu dočkat,

až v pátek zabouchnu za dětičkama dveře

a

na domov se těším jako na oázu klidu.

Proto jsem minulý pátek ani nechtěla uvěřit vlastní očím,

když jsem otevřela a uviděla tohle!

Nemám ráda překvapení.

Ale můj milý mě chtěl překvapit,

a dostal skvělý nápad - vymalujeme!

Hystericky ječet jsem přestala až k večeru.

Vím, že to myslel dobře,

ale příště mi bude stačit, když mě překvapí třeba čokoládou.

♥♥♥

V podstatě

by se dalo říct,

že pracuju v tzv. vyloučené lokalitě.

Sotva 30km od města, ve kterém žiju,

přesto jaksi jiný svět.

A jiní lidé.

Je fakt, že v prvních týdnech jsem měla dost nepříjemný pocit,

hlavně procházela-li jsem kolem ubytovny.

Po setmění bych se tam sama nevydala ani teď,

po dvou letech!

Ale všude je chleba o dvou kůrkách.

Když vysvitne slunce,

najdou se i tady pěkná místa...

Všude jsou lidé dobří i ti méně dobří, řekla bych.

Našla jsem si tady řadu blízkých, milých lidí, ale osobně znám i tu druhou stranu.

A často se mi nechce věřit, co všechno je ještě možné...

Slunce prosím!

Pozdrav ještě z minulého týdne,

kdy jsme se vyhřívali ve slunci

a

vítr voněl po mirabelkách.

♥

Jsem trpělivá, slunečné dny přijdou!

***

V hlavě stále P. H.

Mám to tak  s básněmi odjakživa, že je považuji především za neklid, který má člověka vytrhnout z jeho ustálenosti, který má zpozornět jeho citový a myšlenkový život. Básně člověku nepotvrzují to, co ví, co si představuje, co prožil a hodnotově roztřídil, naopak mu všechno trochu rozhážou, nakloní, rozechvějí a v posledku tak v něm vyvolají - touhu. V ní je celá naše neúplnost, paradoxnost a neskončenost. Báseň totiž, myslím, ze své povahy není definice, ale volání.

Jedna věta

Bůhví, odkud se v některých z nás bere ta vnitřní naléhavá potřeba poezie.

Ta touha, aby mě zasahovala,

udivovala,

vyjadřovala názor, který sdílím.

♥♥♥

Pozorní čtenáři už si asi všimli,

že vedle TJF 

miluju hlavně Petra Hrušku.

Jen stěží bych hledala rozdílnější autory!

A přece...

♥♥♥

Jedna věta Petra Hrušky.

Tak vidět svět!

Sdělovat tak intimní a sevřený pohled.

Úspornost zanechávající tak hluboké stopy...

Věřím mu tu hořkou naléhavost.

V každé jedné větě.

19. 1. Bože dej, ať dokážu nářek vždy proměnit alespoň v prosbu.

***

16. 2. Psát báseň, tedy minout se přesně.

***

19. 2. V noci v horách je teď takové ticho, že je slyšet, jak na Měsíci nikdo není.

***

22. 3. Jaro - hůl opřená o strom.

***

28. 5. Neuměl jsem vyčerpáním ani otevřít oči, ale dokázal jsem sevřít prsty, když v nich byly ty tvoje.

***

24. 6. Těžko se divit, že poezie téměř nikoho nezajímá, když život dělíme pouze na práci a odpočinek - při práci je nepoužitelná a při odpočinku namáhá.

;-)

O víkendu

bylo božsky.

Na zahradě u rodičů,

první letošní káva venku.

Pučící stromy,

v trávě fialky a první pampelišky...

♥♥♥

A hlavně nám svítilo slunce!

Nová míza do mých žil!

Často zapomínám, jak moc ho potřebuju...

♥

Prostě přišlo jaro,

S takřka dětskou radostí ruku v ruce.

Život je teplejší...

Ještě víc těch slunečných dnů a co nejpříjemnější začátek pracovního týdne!

foto Pinterest