Willow tree

Občas nějaká přibude.

Většinou jako představa toho, co mě zrovna zajímá nejvíc.

Co je nejdůležitější.

Anděl naděje. Pokrm hladových, záchytný bod zoufalých, hvězda šťastných.

Laskavost. To největší slovo vůbec.

Domov. Kde jinde jsme doma, když ne sami v sobě?

A Přátelství.

Možná, že přátelství a blízkost obecně souvisí s možností udržet co největší otevřenost, poctivost a citlivost vlastní a ještě někoho jiného.

Máme různé hrany. Jedna nás spojuje, ostatní se mohou lišit.

Máme spolu pevné hranice, pevnější než s jinými, protože jednáme v daleko větší vzájemnosti.

Buďme vděční, pokud máme takového člověka.

A stane-li se z přítele spřízněná duše, máme víc štěstí, než jsme si odvažovali přát.

Napříč

Na začátku.

Na konci.

A někde mezi tím...

Tak ráda mám tmu nocí,

světlo očí

a jaro mirabelek...

♥♥♥

Náhodou

Jednou ztratil jeden člověk na širém modrém moři diamantový manžetový knoflík a o dvacet let později, v ten samý den - nepochybně v pátek, jedl velkou rybu.

Ale nebyl v ní žádný diamant.

To je právě to, co se mi líbí na náhodě.

♥♥♥

Tak asi podobnou "náhodou" jsem se nějak dostala mezi pejskaře.

Nemyslím lidi se psem na poklidné procházce parkem.

Myslím ty cvoky, kteří tráví nedělní rána na cvičáku,

myslím ty, co pouštějí svoje zubaté miláčky zakousávat figuranty,

myslím ty, co s rukama namazanýma sádlem až po lokty skládají zkoušky ve sportovní kynologii.

Dovolím si podotknout,

že vlastním čivaváka, který kolem cvičáku nikdy ani neprošel a zvládne jediný povel:

Piškotek.

♥♥♥

Tak pro některé z nich teď tvořím.

Jehelníček pro tu, co taky šije...

Už nutně potřebuju jinou barvu!

Je mi

pětatřicet jar...

Možná, že ještě nejsem tam, kde bych chtěla být,

ale doufám,

že jsem blíž, než jsem byla včera...

Pak přijde duben,

smavý pán

a pocit - nejsem ta, co strádá

bar mého srdce dokořán

a není v něm jen limonáda...

Jaro!

Svěží vítr.

Vrtošivé počasí.

Dny žluté od slunce.

Květiny ve vlasech.

Nové začátky.

Život je teplejší...

***

Zdroj: Pinterest

Jak těžké bývá požádat o pomoc.

Kolik odvahy to vyžaduje.

Jak málo lidí to dokáže...

♥

Jak si životem letíme a nevšimneme si, že někdo naši pomoc potřebuje.

To vědomí mě svírá a vyhrožuje, že už nepustí...

♥

Mějme prosím na paměti, že máme dávat dřív, než nás někdo požádá, víc, než nás žádá, myslet na to, jak být druhému prospěšný v té které situaci...

Prosím učme se milovat a nevyžadovat lásku, učme se být přítelem a nestěžovat si, že kolem nejsou žádní dobří lidé, pracujme pro práci a ne pro peníze...

♥

Porozumění je jednou z nejdůležitějších věcí v životě.

Nevyžaduje to žádné návyky nebo přípravu.

Je to prostě ochota stát někomu po boku tak dlouho, jak bude třeba.

Stát vedle něho.

Být s tím člověkem, i když se budeme cítit nesví nebo mít pocit, že nic užitečného neděláme.

Jen vyjímečně vstupujeme do té šedé zóny bolesti.

Jenže právě tam pomoc začíná.

Prosím, dělejme to pro své blízké.

♥

Přála bych si, abych se už nikdy neřítila životem tak rychle, aby ten, kdo potřebuje moji pomoc, musel házet cihlou...

Gregorian voices

Bylo to dost zvláštní.

Na Bílou sobotu, kdy všechny kostely mlčí

být v jednom, byť odsvěceném, na koncertě...

♥

Do velikonoční atmosféry daleko,

ale přece jen...

Přemýšlela jsem, co z toho sem dát.

Když zaznělo Ameno, nejdřív jsem se lekla.

Dost nerada plavu s proudem

a tohle má k muzikálovému dojetí hodně blízko.

Přesto, stojí to za poslech...