Modrá!

Letos snad poprvé!

Domů nám slunce ještě nedosvítí, ale je BLÍZKO.

V zlatě ta zem se koupá, když pere slunce do plotů...

❤️

Na diář

Další jednoduchý obal.

Na Koloběh. Moc se mi líbí vevnitř.

Tradice a nápady.

Jenom zvenku se mi moc nehodil.

Copatá

Cestou z práce na mě čekala ve výloze.

Okamžitě jsem věděla, že ji chci.

Je to Anna!

Ptactvo

Ptáčci. Jaksi překrmení.

Konečně zabydlená klícka z předloňských Vánoc.

Ty skutečné krmíme celou zimu.

Dneska ráno byl jejich zpěv zase slyšet.

Doufám, že jaro už je za rohem...

Obal

Když už jsem měla záložku, logicky jsem potřebovala taky obal.

Mám už vyšívaný, šitý, tak přišla řada na háček.

Se skutečným poselstvím knihy se setká jen ten, kdo se pomalu courá řádky jako po břehu moře a naslouchá tichému vlnobití řeči. Loudající se předhoní nejrychlejšího běžce. 

(M. Ajvaz)

Sedmdesáté nezapomeň

Příběh Colette z Antverp se vypráví těžko. Mezi tím, co se stalo ženám za druhé světové války je vyjímečný, dokonce i mezi vyjímkami.

Colette Cohenová byla jako vejce, jako dokonalé vejce. Měla v očích rozpětí křídel ptáků v letu. Dráhu odněkud někam. Co připomínají ptáci, kteří letí místo na jih na sever. Zmátlo ji otáčení země. Celou dobu devíti měsíců, co ji znalo pár lidí v Auschwitz-Birkenau, v říjnu 1944, se Colette podobala ptáku, jemuž selhala magnetická střelka. Něčemu, co ještě nemá jméno.

...

Pinterest

Colette Cohenovou už V. F. neviděl. (Nikdo ji neviděl.) Ztratila se, jako když soumrak pohltí den a jitro strhá cáry noci. (Od večerky k jitřence, od rozednění k setmění.) Stala se jednou z miliónů. Zmizela beze stopy, jako by ani nežila.

...

 Pinterest

Nemělo by se zapomenout na mlhy, podzimní deště a první mrazíky, tuhou zimu 1944. Komín, který viděla Colette Cohenová, jako na návštěvě v Paříži Eiffelovku nebo ve Vídni ruské kolo...

Nesdělitelný svět lágru. Colette Cohenová by mohla být jeden z nespočetných svědků, těch, co přežili, a té většiny, co ne.

...

  Pinterest

Zůstala po ní ozvěna, která neutichá, dokud žijou pamětníci. Představa devatenáctileté belgické Židovky, s démantem pod jazykem. Ozvěna, která se vzdaluje i vrací, než udělá místo jiným.

...

Donekonečna. Colette. Popel. Colette Cohenová. Číslo C 324459-69 vytetované na jejím levém předloktí. Ani to už ne.

Mrazení v zádech. Oduševnění, které by mělo být součástí svědomí dětí, které se teprve narodí, aby je to už nikdy nepotkalo, aby byli jejich rodiče o to silnější.

(Lustig, A.: Colette z Antverp)  

 

Žít jednoduše.

Záložka dělaná narychlo včera večer.

Prostě nutnost.

Hyacint.

Krátí čekání na jaro.

Na jaro sedmikrásek, pampelišek a petrklíčů.

Na jaro šeříků.

Někdy mám pocit, že mě moje duše dobíhá až s jarem!

Dejte mi, chlapci, trochu hlíny

chtěl bych si s vámi stavět hráz
a nedívat se na hodiny
a neslyšet, jak míjí čas.

A brouzdati se chladnou strouhou,
vždyť ruce, nohy nezebou.
A život, cestu krásnou, dlouhou,
teprve míti před sebou. 

(J. Seifert)