TJF

Dnes má narozeniny. 

Nečte se lehce. Drhne, dře, úpí a skřehotá.

Je třeba ho hledat.

Vděčím mu za mnohé.

Jsem trochu na nic

Jsem přízrak Jsem příchuť

Jsem náhoda na konci dne

Jsem to, co se neotevřelo

Jsem úderem dozadu a ohybem zpět

První tvůj krok by mohla být 

moje smrt 

Anna

Můj svět je světem knih. Mám ráda něžnou epickou ironii, ironii srdce a lyriku především v okamžicích, kdy člověk "žije více".

Dnešek chci věnovat Anně Shirleyové. V podstatě četba nenáročná, nedrhne, nemá hrany. Ale! Ten svět, který nabízí!

 

 Moc se mi líbí její teorie spřízněných duší. True friends are always together in spirit...

A že ...nenávist je jen láska, která zabloudila...

 

Že ...nejste nikdy chudí, máte-li komu projevit svou lásku...

A taky: ...nedopusť, abychom se my někdy báli věcí, které přináší život. Je to těžké otroctví. Buďme odvážní a podnikaví a věřme v úspěch. Tancujme a přijměme život takový, jaký je, ať už to bude moře starostí, tyfus nebo dvojčata!

 

A když je už možné použít Annin recept na život, proč se neinspirovat také její kuchyní?

Pro dnešek malinový likér v alko i nealko verzi...

 

 

Splav

Zastavil jsem se. Už ho bylo slyšet, ale ještě slabě, ještě byl daleko. Přidal jsem do kroku a hučení zesilovalo. Nakonec jsem skoro běžel, abych co nejdříve viděl ty proudy vody, valící se přes splav. A najednou to bylo dunění tamtamu a Orffova kantáta Carmina Burana. Už jsem nevnímal petrklíče, sasanky a kočičky. Už tu byly jen oblouky valící se vody a zpěněná hladina pod splavem. Tehdy jsem nechápal, že řeka řve hněvem a bolestí, že ten splav je pro ni utrpení, že ho nechce a že ho zničí. Ta krása v mých očích a uších se zrodila z bolesti. Ale z bolesti a utrpení se často rodí ta největší krása (J. Hřivnáč)

 Snad každý člověk má takové místo, kout na tomhle světě, kde je radost dvojnásobnou  radostí a bolest méně bolí.

Kam nás vážou vzpomínky a nitky souřadnic, o kterých potřebujeme vědět. Které nás váží k tomu, co nazýváme domovem...

 Kam se často vracíme, alespoň v myšlenkách...

 Každý domácí oheň hoří na počest domácích bohů. Láska k domovu je stejný obřad jako uctívání nějakého hvězdného božstva (K. Čapek).

Ve Slezském muzeu

v oddělení třetihor je velký krokodýl, medvěd a liška a kamení trilobiti ...

A kromě toho tady taky máme unikátní unikáty, ještě pár dní... 

 Je to moc zvláštní pocit - téměř se dotýkat tak dávné historie. Kdo byli ti lidé, kteří tohle vytvořili? Jací byli?

Všechno pomine. Moudrý člověk to ví od samého začátku a ničeho nelituje (O. Tokarczuková). Něco přece jen zůstává.

Do sklenic!

V létě mě to vždycky přepadne - ta touha zavařit si kus slunce do sklenic a lahví...

Mám ráda tak ráda zaplněné police! Navzdory tomu, že podle některých filozofů je hromadění příznakem živočicha v nouzi. 

Tak asi znamení doby...

Mám štěstí, že mě rodina zásobuje čerstvým ovocem a zeleninou, děkuji!

  Vždycky tak nějak doufám, že tak kus léta a prázdnin zavařím na zimu...

 Ten pocit jako v dětství na prázdninách u babičky, kdy mě budilo kdákání slepic a právě uvařené kakao, s lesíkem na konci ulice a kostelem na kopci...

Kdy se zdálo, že léto nikdy neskončí. Moc si přeju nést s si sebou tenhle pocit celý život.